Tuto ikonickou stavbu navrhl chorvatsko-český architekt Vlado Milunić ve spolupráci s proslulým kanadsko-americkým architektem Frankem Gehrym. Její osobitý styl je kategorizován jako dekonstruktivistický, ačkoli sami návrháři jej označovali jako „novobarokní“.4 Je pozoruhodné, že to byl jeden z Gehryho průkopnických projektů, kde k dosažení složitých forem použil software Catia, původně vyvinutý pro letecký a průmyslový design. Fáze návrhu začala v roce 1992 a stavba, kterou prováděla společnost BESIX, byla dokončena o čtyři roky později v roce 1996. Základní kámen byl položen v roce 1994 a budova začala fungovat o dva roky později.
Budova stojí na pozemku s hlubokým historickým významem. Na jejím místě se dříve nacházel bytový dům, který byl tragicky zničen americkým bombardováním Prahy v roce 1945. Pozemek a stavba ležely zchátralé až do roku 1960, kdy byla oblast vyklizena. Vznik projektu má jedinečné spojení s bývalým českým prezidentem Václavem Havlem. Již v roce 1986, za komunistické éry, Vlado Milunić, tehdy uznávaný architekt, diskutoval svůj nápad na projekt na tomto prázdném pozemku se svým sousedem, tehdy málo známým disidentem Havlem. Po Sametové revoluci v roce 1989 Havel, který žil v sousedním bytovém domě, vyjádřil přání, aby pozemek zaplnila výjimečná budova.
Tančící dům se vyznačuje neobvyklým, dynamickým tvarem, který je podepřen 99 jedinečně tvarovanými a dimenzovanými betonovými panely. Skládá se ze dvou hlavních částí: skleněné věže, která se v polovině výšky zužuje a je podepřena zakřivenými sloupy, a druhé věže, která probíhá paralelně s řekou a vyznačuje se vlnitými lištami a nesouměrnými okny. Budovu korunuje velká zkroucená kovová konstrukce, láskyplně přezdívaná „Medúza“ pro svůj osobitý tvar. Budova je vysoká 9 pater se dvěma podzemními podlažími a její asymetrický exteriér má za následek podobně asymetrické vnitřní místnosti. Návrh interiéru z velké části dohlížela uznávaná česko-britská architektka Eva Jiřičná.4
Po svém dokončení vyvolal Tančící dům značné kontroverze. Kritici tvrdili, že jeho dekonstruktivistický design je „nevhodný“ a „narušuje barokní, gotické a secesní budovy, jimiž je Praha proslulá“. Odpůrci byli přesvědčeni, že se do historického okolí nehodí. Navzdory počátečním sporům si postupně získal uznání a je nyní široce považován za „jednu z nejcennějších postmoderních budov v Praze“ a „důležitou součást architektury českého hlavního města“. Jeho mezinárodní uznání zahrnuje vítězství v soutěži časopisu Time v roce 1997 a zařazení mezi pět nejdůležitějších budov 90. let časopisem Architekt. Jeho jedinečná forma je dokonce vyobrazena na zlaté minci v hodnotě 2 000 Kč vydané Českou národní bankou.
Tančící dům funguje jako víceúčelový komplex, v němž se nachází téměř 3 000 metrů čtverečních kancelářských prostor, hotel (Hotel Tančící dům), restaurace (Ginger & Fred), galerie a konferenční centrum. Hlavním lákadlem pro návštěvníky je vyhlídková terasa a střešní bar, které nabízejí dechberoucí panoramatické výhledy na Pražský hrad, Vltavu a panorama města. V průběhu času budova vykazovala známky opotřebení, její vnější fasáda se znečistila a zbarvila a některé kovové prvky začaly rezivět. Projekt restaurování byl dokončen v roce 2016, shodou okolností k 20. výročí budovy. Zahrnoval čištění a přelakování kovových prvků, čištění skleněné fasády a modernizaci vnitřních kancelářských prostor novými osvětlovacími a klimatizačními systémy, přičemž byly zachovány původní materiály a design.
Architektura Tančícího domu je silným vyjádřením politické transformace a národní identity. Místo, kde stojí Tančící dům, bylo po druhé světové válce zničené bombardováním a představovalo fyzickou jizvu na městě. Jeho návrh vznikl na sklonku komunistické éry , ale jeho realizace proběhla konkrétně po Sametové revoluci v roce 1989. Přímé zapojení a vize Václava Havla, který bydlel vedle a toužil po "výjimečné budově" , podtrhují jeho spojení s politickým posunem. Výzkumný materiál výslovně uvádí, že design budovy měl "reprezentovat přechod země od komunismu k demokracii". Dekonstruktivistický styl, svou podstatou, se odklání od zavedených norem, což odráží společenský rozchod s totalitou. Tančící dům je tak mnohem více než jen moderní budova; je to silná architektonická metafora pro hluboký posun Československa od rigidního, kontrolovaného totalitního režimu k osvobozenému, demokratickému národu. Jeho nekonvenční a "tančící" forma vizuálně ztělesňuje nově nabytou svobodu, dynamiku a ochotu přijímat nové myšlenky, což ostře kontrastuje s architektonickým konzervatismem často spojovaným s komunistickou érou funkcionalismu. Jeho počáteční kontroverze odráží inherentní napětí v historicky chráněném městě, které se potýká se svou vyvíjející se identitou v nové politické krajině.
Kopule „Medúza“ a její architektonický dialog s městem jsou dalším významným prvkem. Kopule „Medúza“, popsaná jako „velká zkroucená kovová konstrukce“ 4 a „skleněná kupole“, je výrazným prvkem. Její přezdívka, Medúza, evokuje mytologickou postavu známou tím, že proměňuje pozorovatele v kámen. V kontextu vysoce kontroverzního dekonstruktivistického designu budovy, který „narušuje barokní, gotické a secesní budovy“ a byl zpočátku vnímán jako „nevhodný“, by Medúza mohla být interpretována jako záměrný, dokonce vzdorný, korunující prvek. „Upoutává pozornost“ a je „showstopperem“, což nutí pozorovatele k reakci. Kopule Medúza není pouhým dekorativním nebo konstrukčním prvkem; aktivně se podílí na dekonstruktivistickém prohlášení budovy. Zpochybňuje tradiční estetiku a možná i metaforicky „zmrazuje“ pohled těch, kteří ji považují za rušivou, a nutí je konfrontovat místo modernity v klasické městské struktuře. Tento prvek podtrhuje roli budovy jako silného podněcovatele diskusí o architektonické identitě, památkové ochraně a neustálém vývoji pražského panoramatu.
