Zrození velkolepé rezidence
Vilu zadal Otto Petschek (narozen 1882), prominentní bankéř a uhelný magnát, jehož rodina patřila k nejbohatším a nejvlivnějším židovským rodům v Československu. Jejich obrovské jmění pocházelo převážně z rozsáhlých uhelných dolů, které po první světové válce ovládaly 30 % německého a téměř 50 % evropského průmyslu těžby hnědého uhlí. Otto Petschek zakoupil pozemky v pražských Bubenči v roce 1923 s úmyslem žít blíže svým bratrům, kteří si v této oblasti již postavili rezidence. Vilu si představoval nejen jako rodinný domov pro sebe, svou ženu Martu a jejich čtyři děti, ale také jako velkolepé vyjádření svého bohatství a společenského postavení, navržené tak, aby umožňovalo luxusní společenský život.
Výstavba vily byla zahájena v dubnu 1924 a z velké části dokončena koncem roku 1928, přičemž rodina se nastěhovala v zimě 1929–1930. Architektem byl Max Spielmann, rakouský odborník na historizující styly , a stavební práce provedla firma Matěj Blecha. Petschkova vila je klasifikována jako stavba ve stylu Beaux-Arts s novobarokními prvky, inspirovaná francouzským klasicismem, zejména palácem ve Versailles.
Navzdory svému tradičnímu vzhledu byla vila na svou dobu pozoruhodně moderní. Byla vybavena nejmodernějšími technologiemi, včetně pokročilého topného systému, skrytých výtahů a inovativní bezpečnostní infrastruktury. Toto spojení historizující architektury s nejmodernějšími technologiemi bylo v době prudkého vzestupu modernismu v Československu vnímáno kontroverzně a setkalo se s nelibostí části pražské veřejnosti. Tato volba odrážela hlubší společenské a kulturní proudy: Otto Petschek, jako přední průmyslník, zjevně přijal technologický pokrok, ale pro svou osobní rezidenci zvolil historicky evokující architektonický styl. To naznačuje touhu promítat jak nadčasovou, zavedenou vznešenost (spojenou se starou aristokracií), tak současnou sofistikovanost, možná jako způsob, jak potvrdit mocné, avšak relativně novější postavení své rodiny v rychle se modernizující společnosti, která právě setřásla habsburskou minulost. Kontroverze kolem stylu vily tak poukazovala na širší kulturní a politickou debatu v první Československé republice o národní identitě a uměleckém vyjádření – zda přijmout moderní, progresivní estetiku, nebo si zachovat vazby na historické evropské tradice.
Osudová ztráta a válečné proměny
Otto Petschek zemřel v roce 1934 ve věku 54 let. Jeho vdova Marta Petschková a jejich děti nadále obývaly vilu až do září 1938. S eskalující nacistickou hrozbou pro mír v Evropě a zejména pro Československo, a vzhledem k jejich židovskému původu, se rodina Petschků rozhodla opustit svou vlast. Odjeli do Anglie 12. března 1939 a nakonec v roce 1940 emigrovali do Spojených států. Ačkoli některé zdroje uvádějí, že rodina "prodala" své majetky československé vládě a následně německým úřadům v roce 1939 , tento prodej proběhl pod extrémním nátlakem v důsledku hrozící nacistické okupace. Majetek byl tak fakticky zabaven či získán německými úřady, což podtrhuje záludnou povahu nacistické konfiskace, která často maskovala přímou krádež pod rouškou „legálních“ transakcí.
Po nacistické okupaci Prahy v březnu 1939 byla vila okamžitě zabavena. Od roku 1939 do května 1945 sloužila jako osobní rezidence a sídlo velitelství Wehrmachtu pro nacistického generála Rudolfa Toussainta, který velel německé armádě okupující Prahu. Během tohoto období byly honosné reprezentační místnosti využívány pro tajné schůzky a zpravodajské operace, čímž se vila stala centrem nacistické elity a jejich kolaborantů.
Po vyhnání německých sil z Prahy v květnu 1945 zažila vila rychlé střídání nájemníků. Na několik dní ji krátce obsadila sovětská armáda, jejíž pobyt byl natolik krátký, že dům neutrpěl významné škody. Následně se na několik měsíců do rezidence nastěhovalo velitelství československého generálního štábu. Během těchto přechodných období byla údržba nemovitosti minimální, což vedlo k určitému zhoršení jejího stavu. Rychlé střídání okupantů – nejprve sovětské armády, poté nově zřízené československé armády a velmi brzy poté amerického pronájmu – názorně ilustruje okamžité poválečné mocenské vakuum a rychlé geopolitické přesuny probíhající ve střední Evropě. Vila, symbol předválečného bohatství a nyní osvobozený majetek, se stala hmatatelným vyjádřením posouvajících se sfér vlivu. Její dočasná okupace sovětskými silami, následovaná nově obnovenou československou armádou a poté strategickým získáním Spojenými státy, odráží širší boj mezi východním a západním blokem o dominanci a vliv v rodící se studené válce. Osud vily tak zrcadlí širší politický osud samotného Československa.
Americká éra: Od pronájmu k diplomatickému srdci
V září 1945 si americký velvyslanec Laurence Steinhardt pronajal rezidenci od československého Ministerstva národní obrany. Nájemní smlouva stanovila každoroční prodlužování a vyžadovala, aby ministerstvo provedlo určité opravy.
Vláda USA oficiálně zakoupila Petschkovu vilu, spolu s domem zástupce vedoucího mise a domem pro personál, 20. července 1948 za celkovou částku 1 570 000 dolarů. Tato akvizice nepředstavovala pro americkou vládu žádný skutečný finanční výdaj, neboť celá kupní cena byla započtena proti zbývajícím majetkovým dluhům, které československá vláda dlužila vládě USA, konkrétně dluhům souvisejícím s přebytečným majetkem po druhé světové válce. Toto uspořádání mělo významný diplomatický dopad. Umožnilo Spojeným státům získat životně důležitý, vysoce profilovaný diplomatický majetek ve strategicky důležité středoevropské metropoli bez přímých hotovostních výdajů, a zároveň vyřešit složitou poválečnou dluhovou otázku. Tento přístup odráží pragmatická a často složitá finanční a politická jednání, která charakterizovala mezinárodní vztahy v bezprostředním poválečném období a v počátečních fázích studené války, kde ekonomická ujednání byla hluboce propojena s geopolitickým postavením.
Od svého získání slouží Petschkova vila jako oficiální rezidence amerického velvyslance, stala se „baštou diplomacie“ a „dějištěm intrik studené války“. Během komunistické éry byla intenzivně sledována StB, tajnou policií, která ji podezřívala z toho, že je centrem západní zpravodajské činnosti. Navzdory těmto napětím se vila stala také diskrétním útočištěm pro disidenty, intelektuály a umělce. Její zdi, kdysi svědky okázalých večírků a později nacistických spiknutí, poté hostily tajná setkání, která hrála roli při formování Sametové revoluce, přičemž osobnosti jako Václav Havel nebyly jejím salonům cizí. Její proměna ze symbolu soukromého bohatství v nacistické velitelství, poté v krátkodobou vojenskou základnu a nakonec v dlouholetou diplomatickou rezidenci je jasným vývojem. Její funkce jako „dějiště intrik studené války“, místo „silného sledování“ komunistickou tajnou policií a klíčově, „místo útočiště pro disidenty“, kde se konala „tajná setkání“, včetně těch s Václavem Havlem, povyšuje její status nad pouhou diplomatickou budovu. Stala se strategickým bodem v ideologické bitvě studené války, hmatatelným symbolem západní přítomnosti a hodnot za železnou oponou a diskrétním usnadňovatelem demokratické změny.
Vila prošla v průběhu desetiletí významnými rekonstrukcemi, které zajišťují zachování její historické integrity a zároveň zahrnují nezbytné modernizace pro její pokračující diplomatické funkce. Dnes nadále hostí četné společenské události, včetně oslav Dne nezávislosti Spojených států, a prestižní umělecké sbírky.
Závěr: Živý svědek historie
Petschkova vila, velkolepé architektonické dílo, prošla bouřlivým 20. stoletím, od symbolu předválečného průmyslového bohatství, přes místo nacistické okupace, až po svou trvalou roli oficiální rezidence velvyslance USA. Stojí jako „trojí milník historie“ , živé svědectví o dramatických posunech moci, odolnosti národa a trvalé povaze diplomatických vztahů. Její zdi nadále svědčí o utváření historie, ztělesňují jak vznešenost minulosti, tak složitost současnosti.
