Tuto ikonickou stavbu navrhl vlivný Josef Gočár a představuje nejranější a pravděpodobně nejslavnější příklad kubistické architektury v Praze.8 Gočár použil železobetonový skelet, techniku inspirovanou Chicagskou školou, která umožňovala velké, otevřené vnitřní prostory bez nutnosti tradičních stropních podpěr, což se dobře hodilo k kubistické estetice.8 Gočár navrhl dům v polovině roku 1911 ve věku 31 let pro velkoobchodníka Františka Josefa Herbsta a jeho stavba byla dokončena v roce 1912.8
Demolice předchozí barokní budovy na tomto místě byla kontroverzní.8 Vzhledem k prominentní poloze v srdci historického Starého Města čelily Gočárovy raně modernistické plány přísným „harmonizačním pravidlům“ od památkového úřadu. Aby to vyřešil, Gočár důmyslně zasadil budovu do historického okolí tím, že do svého kubistického designu začlenil barokní formy.8 Pražská městská rada schválila plány 4. srpna 1911.8 Původně Herbstův obchodní dům a přilehlá kavárna zabíraly přízemí a druhé patro, přičemž byty se nacházely v horních patrech.8 Kavárna v prvním patře, pozoruhodně bez vnitřních sloupů, byla v té době považována za významný inženýrský počin.8
Po uzavření obchodního domu v roce 1922 byly první dvě patra přestavěna na bankovní kanceláře. Další architektonické změny provedl v roce 1941 funkcionalistický architekt V. Kubík, který nahradil původní dřevěné okenní rámy v přízemí ocelovými. Během komunistického období byla budova dále rozdělena na kancelářské prostory pro Národní podnik Výstavy.8 Budova prošla důkladnou rekonstrukcí v roce 1994, po níž následovaly další restaurátorské práce v letech 2002 až 2003.8 Dnes je domovem Muzea českého kubismu, provozovaného Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, které ve druhém a třetím patře hostí stálou expozici kubistického umění, přičemž horní patra se využívají pro dočasné výstavy a workshopy.8 V přízemí se nachází Grand Café Orient, jediná kubistická kavárna na světě, s balkonem s výhledem na Celetnou ulici.3 Rekonstrukce interiéru kavárny se opírala o vzácné černobílé fotografie z roku 1912, aby byla zajištěna autentičnost.8
Kubismus v tomto případě fungoval jako odpověď na historický kontext a jeho integraci. Gočárův kubistický design pro Dům U Černé Matky Boží nevznikl ve vzduchoprázdnu; byl přímou reakcí na „přísná harmonizační pravidla“ uložená pražským památkovým úřadem kvůli jeho prominentní poloze na Starém Městě.8 Jeho inovativním řešením bylo záměrné začlenění „barokních forem“ do kubistické estetiky.8 To nebyl pouhý stylistický kompromis, ale sofistikovaný pokus smířit radikální nové architektonické hnutí s hluboce zakořeněnou, konzervativní historickou estetikou Prahy. Tato jedinečná syntéza ukazuje, že český kubismus, jak ho ztělesňuje tato budova, nebyl čistým, abstraktním rozchodem s minulostí. Místo toho se jednalo o regionálně specifickou adaptaci, která ukazuje, jak avantgardní architektonická hnutí mohou reagovat na specifické městské a historické tlaky a integrovat se do nich. Zdůrazňuje trvalou citlivost Prahy k její minulosti, dokonce i v jejích nejavantgardnějších projevech, což činí tuto budovu klíčovým příkladem architektonického kontextualismu.
Historie budovy odhaluje období významných „změn a poškození“, včetně necitlivých funkcionalistických úprav a jejího utilitárního využití během komunistické éry, což snížilo její původní architektonickou integritu.8 Nicméně její následná „důkladná renovace“ a „úplná obnova“ na počátku 21. století, vedoucí k její současné roli Muzea českého kubismu 8, svědčí o silném závazku k obnově a oslavě jedinečného architektonického dědictví. Pečlivá obnova, dokonce i s použitím starých fotografií k rekonstrukci interiérů 8, podtrhuje tuto oddanost. Trajektorie Domu U Černé Matky Boží slouží jako přesvědčivý příběh kulturní odolnosti. Ilustruje, jak národ může aktivně obnovit a znovu nastolit specifickou, kdysi potlačenou nebo přehlíženou, kulturní identitu (český kubismus) prostřednictvím specializované architektonické ochrany a veřejného opětovného využití. Tato budova je důkazem myšlenky, že architektonické dědictví může být revitalizováno, aby sloužilo jako živý symbol národního uměleckého úspěchu.
